Brazilský spisovatel, novinář a politolog B. Kucinski (nar. 1937) otevírá ve své románové prvotině z roku 2011 trauma, s nímž se brazilská společnost dosud nevyrovnala: otázku lidí, kteří z politických důvodů zmizeli během období vojenské diktatury vládnoucí v letech 1964–1985 a jejichž osud je i několik desetiletí poté stále neznámý. Román vychází ze skutečné události z dubna 1974, kdy byli z politických důvodů státními represivními složkami uneseni a posléze zavražděni autorova o pět let mladší sestra Ana Rosa Kucinski Silva, učitelka chemie na Sãopaulské univerzitě, a její manžel, fyzik Wilson Silva, oba tajní členové ozbrojené levicové protivládní guerillové organizace Národně osvobozenecká aliance (ALN).
Z portugalského originálu přeložila a doprovodnou studii napsala Zuzana Burianová.
Písmeno K., jímž je pojmenována hlavní postava románu a které tvoří i jeho název, lze chápat jako iniciálu příjmení autorova otce, polského Žida, který v roce 1933 emigroval do Brazílie. Současně je aluzí na Josefa K., protagonistu Kafkova románu Proces. Kucinského román zachycuje atmosféru absurdna panující v totalitním systému, v jehož labyrintu jedinec není schopen dobrat se pravdy a spravedlnosti. V obou dílech je jedním z leitmotivů pocit viny. Tak jako s sebou z neznámých důvodů odsouzený Josef K. vláčí nejasnou vinu, tak i K. cítí vinu za to, co se jeho dceři stalo. Vyčítá si, že jí kvůli své vášni pro jazyk a literaturu jidiš nevěnoval dostatek pozornosti, nevšiml si změn v jejím chování, neuvědomil si hrozící nebezpečí. Obviňuje se, že netušil o jejích politických aktivitách. Cítíme, že k „selhání“ K. přispěla nejen jeho intelektuální sebestřednost, ale možná i jakási vnitřní rozpolcenost imigranta, který lpí na minulosti a kultuře svých předků a není s to plně vnímat přítomnost.
Román usiluje o uchování paměti na období, které nevnímá jako historicky uzavřenou kapitolu. Ukazuje, že jeho pozůstatky nadále přežívají a země se s nimi v různých podobách potýká i dlouho po pádu vojenského režimu. Paměť coby nástroj nejen poznání, ale i obžaloby hraje důležitou roli zejména v zemích, které se dosud zcela nevyrovnaly s traumatickými dějinnými zkušenostmi. K nim se bohužel řadí také Brazílie. Přestože od konce diktatury uplynula už více než tři desetiletí, pohled na tento úsek národní historie je dodnes kontroverzním tématem a v jeho hodnocení se Brazilci stále rozcházejí. Během vojenské vlády země sice přechodně zaznamenala hospodářský vzestup, ten však byl provázen drastickým porušováním občanských, politických a lidských práv, pronásledováním opozice a dalšími negativními jevy, které ji na dlouhou dobu poznamenaly.
Ačkoli v rodině Kucinského existovala dlouhá tradice levicové angažovanosti, z jeho knihy je patrné, že se autor ve zpětném pohledu staví k otázce ozbrojeného boje, který ho připravil o jednu z nejbližších osob, převážně kriticky. Takováto perspektiva ze strany člověka, jenž sám aktivně vystupoval proti vojenskému režimu, není ojedinělá a souzní se sebekritickou reflexí, která se uvnitř brazilské levice objevuje už od poloviny sedmdesátých let.
Rozsáhlý doslov Zuzany Burianové připomíná průběh brazilské vojenské diktatury, rekonstruuje fakta, která jsou známa o tomto konkrétním případu, a uvádí Kucinského román do kontextu s tzv. literaturou svědectví, vznikající v Latinské Americe v souvislosti s vojenskými diktaturami, jež poznamenaly historii kontinentu od padesátých let.
Román K. – Příběh jednoho hledání byl dosud přeložen do osmi cizích jazyků a připravuje se také jeho filmová adaptace.
