Jacques Maritain v knize předkládá základy svého pojetí filosofické disciplíny, která se označuje jako filosofická etika (na rozdíl od etiky teologické) nebo jako morální filosofie (na rozdíl od filosofie přírody nebo teorie poznání atd., tj. od filosofie spekulativní).
Z francouzštiny přeložil Karel Šprunk.
Začíná (v První lekci) analýzou hlavních etických teorií od Sókrata přes Kanta, dialektickou filosofii, pozitivismus, Darwina a jiné a dospívá k přesvědčení, že chce-li morální filosofie obhájit objektivní platnost mravních hodnot a norem, musí vycházet z metafyziky. V dalších lekcích autor probírá jednotlivé základní pojmy filosofické etiky. Nejprve zkoumá (v Druhé lekci) skutečnost dobra obecně a dobra mravního zvláště a skutečnost hodnoty. Dále (ve Třetí lekci) ukazuje, jak poznáváme hodnoty a co je základem tzv. hodnotících soudů, totiž přirozené sklony lidské přirozenosti. Aplikuje zde teorii tzv. poznání pomocí sourodosti. Poté (ve Čtvrté lekci) pojednává o cíli lidského jednání, zejména o tzv. konečném cíli. Tuto teorii rozvíjí (v Páté lekci) úvahami o mravní zkušenosti a o její souvislosti s konečným cílem a mravní povinností. V úvaze o konečném cíli člověka rozlišuje, co může říci filosof a co poznává jedině teolog. Filosof poznává, že konečným cílem člověka je Bůh, poznávaný pouze na základě tvorů jako jejich první příčina. Ale Bůh takto poznávaný člověka zcela nenaplňuje. Jestliže filosof pozná židovsko-křesťanskou tradici, dovídá se od teologie, že skutečným cílem člověka je Bůh viděný tváří v tvář. Zde se setkáváme s teorií „morální filosofie pojaté adekvátně“, kterou Maritain rozvinul ve svých předchozích dílech. Speciální úvahu (v Šesté lekci) autor věnuje své teorii tzv. imanentní dialektiky prvního úkonu svobody. Tímto úkonem dítě vtiskuje svobodnou volbou do své vůle a do svého mravního života určité zaměření. Tím, že se svobodně zaměřuje k opravdovému dobru, zaměřuje se k Bohu jako konečnému cíli. Druhou část této lekce tvoří analýza pojmu etické normy. Dobro, hodnota, cíl, konečný cíl, norma – to jsou podle Maritaina tzv. základní pojmy systematické, které jsou nejbližší metafyzice a tvoří základ etické teorie. Poslední tři lekce jsou věnovány tzv. základním pojmům praktickým. Jejich význam není jen rozumový, ale také dějinný, obsahují konotace kulturní, sociální, náboženské i právní. Je to nejprve (v Sedmé lekci) pojem mravní povinnosti, spojený s úvahou o prvním principu praktického rozumu. Dalšími praktickými pojmy jsou (v Osmé lekci) právo a provinění. A konečně (v Deváté lekci) se autor věnuje pojmu sankce (odměny a trestu). Vedle základních pojmů systematických a praktických jsou ještě základní pojmy předpokládané, které etika přejímá ze spekulativní filosofie, a zvláště z metafyziky: existence Boha, lidské duše, osoby a svobody. Maritain tyto pojmy v této knize netematizuje, protože nepatří k vlastnímu předmětu etiky jako praktické filosofie.
Kniha Devět lekcí o základních pojmech filosofické etiky má základ v přednáškovém kursu, který Jacques Maritain proslovil v srpnu 1949 v l’Eau-Vive. Poprvé vyšla v roce 1951 v nakladatelství Pierre Téqui v Paříži, druhé vydání roku 1964 u téhož nakladatele.
