První knížka básní Jana Ungera obsahuje čtyřicet básní.
Od záznamů okamžiku, v němž se něco odehrálo anebo neodehrálo (čili odehrálo se to, že se nic neodehrálo...), které J. Unger podává někdy s lehce ironickým odstupem a někdy se zvýrazněným přitakáním, postupně směřuje k otázce, jak co nejjednodušeji vyjádřit paradox, který obsahuje lidský život v každé konkrétní situaci, ať už ji vnímáme příznivě, či nikoliv. Jak tomuto paradoxu rozumět. „Kdo vlastně mě tlačí dopředu? (...) musí přece vědět, že žádný vepředu neexistuje!“ – „Nic se tě ptá, jestli ho vidíš, ale jen tak nenápadně.“
Opakovaně vyslovované apely: nevzdávej to, neuhýbej, neutíkej před tím... a děkovné vzkazy jako ten poslaný stromu po řece v petlahvi tvoří povzbuzení na této cestě.
–
spálíš stůl a spálíš moje šaty
ale oheň bude vždycky na mý straně
uhasíš můj oheň a zaplavíš moje sady
ale voda bude vždycky na mý straně
zabiješ moje psy a zabiješ moje sestry
ale mrtví budou vždycky na mý straně
rozdrtíš jejich kosti a popel rozdupeš
ale ticho bude vždycky na mý straně
a pak tu budeš stát a už nebude, co mi vzít
ale i ty budeš vždycky na mý straně
i ty budeš vždycky na mý straně
Jan UNGER (* 1983) zpívá a píše texty v kapele Zrní, se svou ženou Bárou žije v Lubné u Poličky, mají s polu syny Nuka a Jokuma, ve zdech jejich stodoly hnízdí několik rodin vrabců.
Vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury ČR.
