Speciálním tématem knihy je Čapkova literární tvorba umělecká i publicistická, a nejen sama o sobě, nýbrž také ve svých vazbách na autorovo primární dílo výtvarné, na paralelní tvorbu slavného bratra Karla a samozřejmě na běh autorova života. A jak prozrazuje její jmenný rejstřík, nevnímá tato kniha svůj objekt jen v úzkých domácích hranicích, nýbrž vidí jej ve vztazích k paralelnímu umění evropskému, respektive kultuře světové.
Soupis prací J. Opelíka o J. Čapkovi sestavil Luboš Merhaut.
Kniha dochází podrobnými rozbory k závěru, že jakkoli se Josef Čapek přednostně cítil povolán k malování, bylo mu psaní činností celoživotně nezbytnou a tvůrčí. Toto psaní sice doplácelo na převahu autorovy výtvarné práce svým menším rozsahem, přesto však bylo vývojově hybné, žánrově mnohostranné a nezaměnitelně osobité. Dovedlo se také rozepnout od pólu experimentu až k pólu populárnosti. Konkrétně: prezentovalo se kubistickou povídkou nebo bezdějovou úvahovou prózou, ale stejně tak napínavou epickou novelou nebo rozkošným povídáním určeným dětem. Jeho tragickým dovětkem se nakonec staly básně utajeně vzniklé za dráty koncentračního tábora.
Josefa Čapka zdobila však nejen vynalézavá tvořivost pod dvojí, tj. výtvarnou a literární způsobou, nýbrž i vnitřní opravdovost a morální integrita osobnosti. Tato kniha chce osvětlit obojí: jak přitažlivost jeho umění, tak příkladnost jeho života, a to v jejich vzácné jednotě.
Kniha je druhým, nezměněným vydáním monografie Josef Čapek, kterou poprvé vydalo nakladatelství Melantrich v roce 1980. Doplněna je Soupisem prací Jiřího Opelíka o Josefu Čapkovi.
Jiří Opelík (21. 10. 1930 v Olomouci). V rodišti maturoval na Polívkově reálném gymnáziu (1950), na filozofické fakultě Palackého univerzity ukončil roku 1955 odborné studium češtiny a němčiny (byl žákem profesorů Oldřicha Králíka a Pavla Trosta), od podzimka 1954 pracoval jako asistent na katedře bohemistiky, ale ve školním roce 1959/1960 také v Moravských železárnách jako dělník, to když se na fakultě znelíbil kádrově. Zachránil svou profesní existenci v akademickém Ústavu pro českou literaturu v Praze, kde působil nepřetržitě v letech 1961–1998, podíleje se především na velkých kolektivních projektech, jako byly Dějiny české literatury IV (1995), Slovník českých spisovatelů (1964) nebo zejména Lexikon české literatury (1985–2008). V letech 1955–1970 se také etabloval jako literární kritik. Zde považoval za své domovské prostředí brněnskou revui Host do domu, později publikoval soustavně také v Kultuře, Literárních novinách a Plamenu (výbor z kritik nazvaný Nenáviděné řemeslo, 1969, se stal jeho knižní prvotinou); se spuštěním „normalizace“ však na kritickou činnost rezignoval a věnoval se nadále jen práci literárněhistorické. Zde svou pozornost koncentroval na českou poezii a prózu počínaje devadesátými lety 19. století, zájem monografický orientoval především na tvorbu bratří Čapků. Další vydané knihy: Josef Čapek (1980, touto prací se v roce 1992 habilitoval na olomoucké fakultě; 2. vyd. 2017), Josef Čapek (1996, jiný text, spolu s historikem výtvarného umění Jaroslavem Slavíkem), Milované řemeslo(2000, výbor z literárněhistorických studií), Holanovské nápovědy (2004, monografie o Vladimíru Holanovi), Čtrnáctero prací o Karlu Čapkovi a ještě jedna o Josefu Čapkovi jako přívažek (2008), Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi a opět s jedním přívažkem o Josefovi (2016). Pevnou součástí jeho práce byla celoživotní činnost editorská, znamenající několik desítek edic českých děl 19. a 20. století.
Ohlasy
Vojtěch, Daniel: Zářivá hlubina. K druhému vydání monografie Jiřího Opelíka Josef Čapek Slovo a smysl roč. 15, 2018, č. 29, s. 57–66.
Poznámka
Kniha vychází s laskavou podporou Nadace Jana Klimenta.
