Sedmý svazek Spisů Jiřího Weila (SJW) je vyhrazen povídkové tvorbě. Obsahuje prózy, které autor (6. 8. 1900 – 13. 12. 1959) zveřejnil ve třech knihách – Barvy (1946), Mír s podtitulem Povídky z let 1938–1948 (1949) a Vězeň chillonský (1957), přinášející redukovanou podobu Míru. Doplňujeme je texty, jež zůstaly mimo tyto knižně vypravené soubory a byly zveřejněny pouze časopisecky či ve sbornících nebo v posmrtně vydaném výboru Weilových povídek Hodina pravdy, hodina zkoušky (usp. Jiří Opelík, 1966). V komentáři otiskujeme též krátké prózy z Weilovy písemné pozůstalosti, uložené v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze.
Tento svazek – s povídkami psanými od sklonku třicátých let do konce let padesátých – stojí v chronologicky koncipovaných třináctidílných Spisech zhruba uprostřed. Toto místo odpovídá vzniku próz v období mezi romány Moskva-hranice (1937, SJW 4), Makanna, otec divů (1945, sv. 6) a Život s hvězdou (1949, sv. 9), resp. mezi reportážemi Češi stavějí v zemi pětiletek (1937, in SJW 3) a sérií poválečných črt z Polska a Švýcarska z let 1946–1947 (in SJW 8), které za Weilova života sice nevyšly knižně, ale povídkovému žánru tvoří námětový protějšek. Genezí, časopiseckým a knižním zveřejněním představují povídky beletristický pandán k Weilově publicistice zařazené ve Spisech do svazku Stati a reportáže 1938–1959 (sv. 8).
Můžeme se jen dohadovat, zda Weilův zájem o kratší prozaický žánr byl způsoben i stále se zužujícím životním a publikačním prostorem nejdříve během protektorátu (takto to podal i autor v krátkém úvodu k první knize povídek Barvy) a pak v zostřujících se politicko-společenských poměrech padesátých let, nebo zda povídky sloužily jako „přechodný“ žánr mezi publicistikou, reportážemi a romány.
 
Literární historička Růžena Grebeníčková o povídkách mj. napsala: „Krátké Weilovy prózy (...) se někdy mylně považují za reportážní. Ten, kdo v nich – většinou v první osobě – vypráví, zdá se jenom zpravodajem, který nefabuluje, nekonstruuje své výtvory sujetově, nic nepřidává a nic si nevymýšlí, jenom podává raport o tom, co kdysi kdesi zažil a viděl. Jsou to však raporty o drobných, nepatrných událostech, bez otřesnosti a bez senzací (...) popisuje je spíš věcně, čistotně a přesně. Situování do historického času a geografického prostoru se věrně dodržuje, lidé, fakta, údaje, věci mají určité místo, neplýtvá se na ně neobyčejným osvětlením., jde vesměs o nepatrné historie skoro novinářského rázu, nezapírají ani politickou tendenci, mluví se o mnohém, co se váže k minulosti autora (...). A přesto se vypráví bez velikých dějinných perspektiv, nemluví se z úrovně pobronzovaných podstavců, s nároky ilustrovat historické peripetie, okamžiky, být jejich hlasatelem, vykladačem, soudcem. Julius Fučík postřehl na Weilově předválečném románě Moskva-hranice, že svět se zde nazírá z podivuhodně nízkého horizontu, příliš zblízka; postřeh byl přesný, i když jej Fučík (...) myslel hanlivě“ (Jiří Weil a normy české prózy po patnácti letech,  Plamen 5, 1963, č. 11, listopad; přetištěno in R. G., Literatura a fiktivní světy I, ed. Michael Špirit, Praha, Český spisovatel 1995; též in R. G., O literatuře výpravné, ed. Michael Špirit, Praha, IPSL – Torst 2015).
 
Edičně připravila Lucie Bartoňová.
 
Spisy Jiřího Weila (1900–1959)
Řídí Michael Špirit
1 Reportáže a stati 1920–1933
2 Gogol a anglický román 18. století (1928)
3 Reportáže a stati 1933–1937
4 Moskva-hranice (1937)
5 Dřevěná lžíce (1938, 1992)
6 Makanna, otec divů (1945)
7 Povídky (Barvy, 1946, Mír, 1949)
8 Stati a reportáže 1938–1956
9 Život s hvězdou (1949)
10 Harfeník (1958)
11 Žalozpěv za 77 297 obětí (1958)
12 Na střeše je Mendelssohn (1960)
13 Paralipomena