Vzpomínky Josefa Serinka, proslulého „Černého partyzána“, zaznamenal Jan Tesař v letech 1963–1964. K rukopisu se po čtyřiceti letech vrátil, připravil jej k vydání a vystavil kritickému zkoumání. Rozsáhlá komentovaná edice je dovršením práce Jana Tesaře věnované dějinám českého partyzánského hnutí za 2. světové války. Autor se v ní snaží inspirovat diskusi o možnostech dokumentovat aktivity, které se odehrály v konspiraci, a také šíře o problému kolektivní paměti jako rozhodujícím činiteli vytvářejícím a udržujícím národ.
První svazek obsahuje vzpomínky Josefa Serinka (1900–1974), rozčleněné do 18 kapitol a doplněné epilogem Jana Tesaře a dokumentárními přílohami. V prvních dvou kapitolách se Serinek vrací k událostem 1. světové války. Uvádí, že jako šestnáctiletý byl odveden a vzápětí dezertoval – zde jeho první zkušenost se životem v lesní ilegalitě, ale také zcizující zkušenost ve vztahu k vládnoucí moci. Třetí a čtvrtá část zahrnuje období první republiky (Serinek žil na území Sudet) a vypovídá mimo jiné o tom, jak se formovalo Serinkovo sociální, ale i vlastenecké cítění. V další části líčí události roku 1942, kdy byl i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech, z nějž zanedlouho poté uprchl. Několik desítek jeho příbuzných v příštích měsících zahynulo v Osvětimi. Následují kapitoly o Serinkově dramatickém pronásledování a zároveň snaze najít spojence v záměru bojovat aktivně proti nacistům, která trvala až do léta 1943, kdy se mu povedlo spojit s formující se odbojovou skupinou kolem prof. Josefa Grni a kpt. Karla Štainera-Veselého na Vysočině a postupně začíná vytvářet vlastní lesní oddíl, jak z českých partyzánů, tak z ruských uprchlíků.
Druhý svazek tvoří podrobné Tesařovy Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka, které jsou výsledkem více než desetiletého podrobného studia.
Závěrečný, třetí svazek edice obsahuje kromě oddílu Map, tabulek a diagramů k partyzánskému odboji na Vysočině především shrnující několikadílnou studii nazvanou Serinkovské inspirace, v níž se zabývá mj. metodologickými východisky záznamu a studia pramenů, místem Josefa Serinka v dějinách čs. Odboje, či otázkami, proč se v českých zemích během 2. sv. války partyzánské hnutí neprosadilo výrazněji a proč bylo tak snadno ovládnuto Sověty. Edicí České cikánské rapsodie se Jan Tesař pokusil splatit „dluh nejen vůči Serinkovi“. Zároveň pro něho byla příležitostí, aby „vyjádřil svůj poslední názor o tragickém vyústění té etapy československých dějin, jíž je Druhý odboj“.
Josef Serinek / Jan Tesař – Česká cikánská rapsodie
I. Vzpomínky Josefa Serinka / Jan Tesař, Místo epilogu / Rozhovor s Josefem Ondrou / Dokumenty
II. Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka
III. Mapy, tabulky, diagramy – partyzáni na Vysočině / Jan Tesař, Serinkovské inspirace
Josef Serinek (25. února 1900 v Bolevci u Plzně – 14. června 1974 ve Svitavách) patřil mezi významné účastníky československého domácího odboje za 2. světové války, byl jedním z prvních českých partyzánů a organizátorů tohoto hnutí na západ od moravsko-slovenského pomezí. Vybudoval zde rozsáhlou síť spojek, získal řadu pomocníků, zorganizoval a vybudoval úkryty v lesích a u českých vlastenců na Českomoravské vrchovině. Věnoval se též výchově mladých Čechů, kteří se připojili k partyzánům, a učil je životu v ilegalitě.
Jan Tesař (1933 ve Skutči), historik. Před ukončením studia historie na FF UK byl v roce 1956 přijat jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu. Odtud byl po dvou letech z politických důvodů propuštěn. Poté krátce pracoval v muzeu v Pardubicích a v roce 1961 byl zpátky přijat do VHÚ, odkud je znovu donucen odejít krátce po invazi v srpnu 1968. Díky Josefu Mackovi je pak přijat do Historického ústavu ČSAV. Ne nadlouho, v září 1969 byl zatčen. Po 13 měsících strávených ve vazbě byl bez soudu propuštěn a opět se zapojil do odporu proti husákovské konsolidaci. Znovu byl zatčen v roce 1971, z vězení se vrátil v říjnu 1976. Poté patřil mezi signatáře Charty 77 a inicioval vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V květnu 1979 byl znovu zatčen a posléze přijal nabídku k vystěhování (1980), žil nejprve v Německu, později ve Francii. Kromě účasti v několika publikacích věnovaných zvláště českému partyzánskému hnutí a odboji ve 2. světové válce knižně vydal: Diagnosi 301.7 (italsky 1980, rozšířeno a doplněno jako Zamlčená diagnóza, Triáda 2003), Sme autentickí dedičia (1995), Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky (2000) a Traktát o „záchraně národa“. Texty z let 1967–1969 o začátku německé okupace (Triáda 2006).
