Spojujícím rysem prací spisovatelky, publicistky a občanské aktivistky Otty Bednářové shromážděných v této edici je potřeba svědčit o sobě, o lidech a o době.
Knihu otevírá text, v němž autorka vydává svou životní konfesi. Následující oddíl tvoří pět reportážních próz z let 1976–1980. Otta Bednářová v nich – slovy Jana Tesaře – „nalezla novou, osobitou a pregnantní formu“, dokázala však především zdárně propojit věcný, neokázalý vypravěčský styl s vyjádřením situací bolesti a utrpení, statečnosti a vzdoru, ale i z druhé strany podlosti a nízkosti. Je-li dobře napsaný literární útvar výpovědí úplnější než jakýkoli ze souvislostí vytržený dokument, pak prózy Otty Bednářové zachycují okamžik proměny dokumentu v literaturu, a právě v tom tkví jejich jedinečnost.
Druhý oddíl shrnuje autorčina svědectví s nespornou osobní i společenskou hodnotou, mezi nimi pak zvláště to o událostech v prvním srpnovém týdnu po sovětské okupaci roku 1968 v redakcích pražských sdělovacích prostředků. Tento text zde publikujeme poprvé, stejně jako řadu dalších.
Kniha, která vychází k významnému životnímu jubileu Otty Bednářové, dále obsahuje ediční poznámku a komentáře, soupis autorčiných textů, rozhlasové a televizní tvorby a medailon.
R. K.
 
Texty shromáždil Vilém Faltýnek, uspořádal Robert Krumphanzl, edičně připravila a ediční poznámku napsala Tereza Sudzinová.
 
Česká literatura má již četná díla, jež se zabývají situací v žalářích. Po příslušných stranických usneseních, odsuzujících „minulou praxi“, se takové práce čas od času bezmála hromadily. Některé z nich byly velice sugestivní. Samozřejmě se skoro všechny věnovaly případům politickým – však také ony byly předmětem dodatečných rehabilitací a odsudků. Ale to, co česká literatura nemá (to, co u nás známe jen například z literatury ruské), je živý, dnes a nedaleko od nás trpící člověk, jenž je předmětem spisovatelčina účastného a laskavého zájmu zcela bez ohledu na politické souvislosti i na jeho vinu před zákonem státním i Božím.
(Jan Tesař o próze Otty Bednářové Jak jsem šla navštívit Klementa Lukeše)
 
Ukázka z dosud nepublikovaného textu Srpnový týden v pražských redakcích zde. Dále nabízíme k přečtení titulní text Jak jsme hledali obrazy, zde ve formátu pdf.

Úvodní slovo k projekci dokumentu Svědectví pro výstrahu, která se uskutečnila 5. června 2018 v pražském Kině Pilotů za účasti autorky, si můžete přečíst zde.
 
Otta Bednářová (roz. Šmirousová, 18. června 1927 v Praze) rozhlasová a televizní dokumentaristka, scénáristka, prozaička. Po vystudování reálného gymnázia v Praze-Libni vystřídala několik dělnických a úřednických zaměstnání. Absolvovala desetiměsíční Ústřední dělnickou školu Václava Kopeckého a poté, v roce 1950 na podnět Ministerstva informací a osvěty nastoupila do Československého rozhlasu. Podílela se na přípravě mnoha cyklů, například Rozhlasových novin, Pionýrské jitřenky, Lidé – život – doba, Mikrofonu mladých. V autorských reportážích a v publicistice ze začátku šedesátých let sledovala především sociální témata. Patřila k okruhu autorů tzv. problémových pořadů, kteří se v protikladu k dobové propagandě snažili zobrazovat život lidí v socialistickém Československu i s jeho nedostatky. V roce 1963 přešla z rozhlasu do Československé televize, do redakce reportážního pořadu Zvědavá kamera. Také televizní tvorba Otty Bednářové měla u diváků značný ohlas, ale současně byla pod politickým dohledem a například reportáží Volba povolání z března 1964 se zabýval na svém jednání i ÚV KSČ. Po okupaci Československa armádami Varšavského paktu v srpnu 1968 se Otta Bednářová zapojila do neoficiálního televizního vysílání a čtyři dny promlouvala k divákům z improvizovaného studia v Praze-Petřinách. V roce 1970 byla vyloučena z KSČ a v témže roce dostala výpověď z Československé televize. Záznamy rozhlasové a televizní tvorby Otty Bednářové ze šedesátých let byly v následujícím období z velké části smazány. – Po odchodu z televize vystřídala řadu nekvalifikovaných zaměstnání. V důsledku celkového vypětí onemocněla a v roce 1973 jí byl přiznán invalidní důchod. Mezi prvními podepsala Chartu 77 a patřila mezi spoluzakladatele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Podílela se na rozepisování samizdatových publikací a psala také vlastní texty, jejichž výběr vychází v Triádě pod názvem Jak jsme hledali obrazy. Prózy a jiné texty z let 1968–1988 (2017). Státní bezpečnost ji po podpisu Charty sledovala a šikanovala opakovanými prohlídkami, zatýkáním a výslechy. Dne 30. května 1979 byla vzata do vazby a ve společném procesu s V. Bendou, J. Dienstbierem, V. Havlem, D. Němcovou a P. Uhlem obviněna z účasti na založení VONSu a šíření samizdatu. Městský soud v Praze ji uznal vinnou z podvracení republiky a udělil jí trest v délce tří let nepodmíněně. Během věznění se výrazně zhoršil její zdravotní stav a na opakované naléhání rodiny a přátel doma i v zahraničí jí soud v září 1980 přerušil trest za účelem léčby mimo věznici. Na základě amnestie prezidenta republiky z října 1988 jí pak byl v létě 1989 zbytek trestu prominut. Rehabilitační soudní řízení v roce 1991 původní rozsudek anulovalo. – Po roce 1989 Otta Bednářová spolupracovala s Výborem dobré vůle Olgy Havlové. Její život přibližuje publikace Jarmily Cysařové Já prostě nemohu žít jinak. Česká publicistka Otka Bednářová (Radioservis 2010).
 
Ohlasy
Nagy, Petr: Jak jsme hledali obrazy. Prózy a jiné texty z let 1968-1988, www.literarky.cz, 6. 9. 2017. ■ Bednářová, Otta: Nemůžu se zbavit víry v lásku, První kapitola, www.ihned.cz, 13. 9. 2017. ■ Svanovská, Hana: Neochvějná víra v lásku, Knihovnička Proglasu, Radio Proglas, 8. 10. 2017, 13:20. ■ Paulas, Jan: Svědectví z ustrašených časů, Katolický týdeník 28, 2017, č. 45, 7–13. 9., s. 9. ■ Bednářová, Otta: Čím se bavili orgáni v říjnu (redakční titulek, původně Jak jsme hledali obrazy, ukázka), www.pritomnost.cz, 9. 11. 2017. ■ Klímová, Helena: Co vás nejvíc zaujalo z české kultury v roce 2017? [odpověď na redakční anketu], Literární noviny 25. 1. 2018, s. 3 ■ Rychetský, Lukáš: Na hranice možností. O knize Jak jsme hledali obrazy, A2 14, 2018, č. 5, 28. 2., s. 26 [v témže čísle rovněž rozhovor s autorkou, s. 20–21; dostupné též on-line A2larm.cz.] ■
 
Poznámka
Vychází s laskavou podporou hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR.